Nad nadpisem jsem si příliš nelámala hlavu. Taky ono proč bych vymýšlela již vymyšlené. "Šmejdi" mluví za vše - krátce, stručně, výstižně. Kdyby přece jen někdo nevěděl, tak pro info:

Šmejdi - je dokumentární film (2013). Oficiální textdistributora zní:

Manipulace, nátlak, ponižování, agrese. Skryté kamery zachytily drsné pozadí předváděcích akcí pro seniory. Co se opravdu děje na populárních zájezdech s obědem zdarma? Praktiky, ze kterých mrazí. Lži a promyšlená manipulace, jejímž jediným cílem je donutit bezbranné staré lidi k nákupu předraženého zboží. Senioři ze svých nuzných důchodů splácí horentní sumy za často nekvalitní produkty. Někteří z nich se dušují, že už na žádnou akci nikdy nepojedou, jiní to nevydrží a jedou znovu. Co je žene? Zvědavost? Samota? Nebo závislost? Autorky tohoto filmu rok v převleku navštěvovaly akce, kde se důchodcům vymývají mozky a kde mladí lidé nejsou vítáni.  Vedle autentických záběrů z předváděcích akcí a výpovědí poškozených seniorů přináší dokument i pohled psycholožky, právníka a dalších odborníků. Film tak poprvé komplexně mapuje tento nechvalný fenomén dnešní doby. 

Když jsem dokument shlédla, chtělo se mi brečet. Jak je vůbec možné, že člověk člověku může být takovou sv**í... A ještě se takhle chovat ke starší generaci, která je, co si budem nalhávat, podstatně bezelstnější, než ta naše nynější. A starší generace se vesměs nestihla tomu tempu ve vývoji lidí negativním směrem přizpůsobit, takže je znovu a znovu šmejdi dostávají na kolena.

I když takovému šmejdovi je jedno, s kým jedná. Samozřejmě je jednodušší vybrat si slabšího staršího jedince, co si nechá leccos nakukat a když na něj houkne, je tak v šoku, že se nezmůže ani na nádech. Ale občas jim "sláva" přeroste přes hlavu a protože zavoněj penízky, jdou si šmejdsky za svým a přes mrtvoly. 

Měla jsem tu nečest se s jedním takovým šmejdem potkat. A byť zrovna nenabízel hrnce, princip byl dost podobný. Ona celkově tahle sorta obchodníků, podomních prodejců, finančích poradců, pojišťováků a nabízečů levnějších energií si je dost podobná a dělají špatné jméno těm pár čestným vyjímkám. 

Takže nakonec i já jsem se ve svém pracovním životě nechala zlákat sladkými slůvky o žádných závazcích a maximálních výhodách a s jedním šmejdem začala spolupracovat. Šmejd nabízel levnější energie, ne ze strany dodavatele, ale ze strany zprostředkovatele, že nám zkrátka vytendruje supa cenu. Všechno bylo pohádkové. A to přesně do chvíle, než byla podepsána plná moc, že za nás mohou jednat. Už podpis té plné moci stál za to, když čtu těma malinkýma písmenkama sankce, o kterých nebyla předtím ani řeč. Prý se nemám obávat, to je tam jen na neseriózní zákazníky, u nás je vše volné a můžeme kdykoliv skončit a žádné sankce nehrozí. No, s nima bychom možná skončit mohli, ale bez mého vědomí a naopak navzdory tomu, že jsem řekla, že chci smlouvy s vítězným dodavatelem energií podepisovat sama, podepsali právě zmíněné smlouvy, které ale nezavazují je, ale nás. Hrozně se divil, když jsem se zlobila. Prý jsem teda tu plnou moc neměla podepisovat. Apelovala jsem na čestnost, řekl, že takovouhle žádost z mé strany si nepamatuje. No ok, jedeme dál. Bum ho, přišla faktura za provizi pro něj, za zprostředkování jeho služeb a za to, že nám našel nového levnějšího dodavatele energií s kterým jsme podepsali smlouvu. Prý nebudeme slovíčkařit, kdo tu smlouvu nakonec podepsal, protože oni na to měli plnou moc a mám si ji příště přečíst. To jsme už trochu rostla. Ještě tedy abych uvedla na správnou míru - původně jednání šmejda probíhala s mým nadřízeným, pak, až ke konci, jsem se přidala do toho i já. Takže mi přišla faktura za zprostředkování energií. Pán si za svou činnost vykázal šesticifernou odměnu, dalece za sty tisíci. To jsem se ozvala, že si nemyslím, že je to úplně košér. Udělal ze mě blbce, že jsem u všech jednáních nebyla tak nic nevím. Takže jsem toto postoupila nadřízenému, ten se také podivil, kde že se nám toto číslo urodilo, tak jsem pozvala šmejda na jednání. A výsledek? Člověk, který stojí, křičí na zákazníka, že zákazník lže, ukazuje prstem.. takovej člověk si ani nezaslouží být označován jako "člověk". A nakonec vezme mě, jako rukojmí, že já jsem jeho důkaz, že lžeme, vytáhne starou emailovou korespondenci, kdy je teda jasně vidět, že se bavíme úplně o něčem jiném - a toto použije jako důkaz. Předtím mi tedy ještě volá a vyhrožuje, že to použije, jestli hodláme říkat, že jsme s ním skončili. Protože světe div se, skončili. I přesto, že fakturu jsme mu museli zaplatit, to ty závazné nezávazné plné moci, které na nás vůbec neplatí. A i přesto, že si u nás udělá takovou ostudu, že být na jeho místě chodím kanálama, přesto má tu drzost dovolávat se u nejvyššího vedení, že s náma sakra jako CHCE a BUDE spolupracovat dál, protože je to pro nás přece ohromně výhodné, mít nůž na krku a poslouchat - šmejdy! 

A je to tu, v plném proudu. Vyhýbala jsem se tomu dosud jen díky tomu, že jsem si dala klapky na oči, špunty do uší.. ale už se to dostalo i ke mně - je to tady! Vánoce! Náznaky jsem pociťovala již dříve... začalo to hraním vánočních koled v obchodních domech od října.. větším počtem přiblbých reklam v televizi .. větším počtem přiblbých reklam v rádiích..větší kumulací lidí v nákupních a obchodních centrech, obchůdkách i mini krámcích... Přesto jsem si to nechtěla pořád připustit, ale už se dostáváme do stádia, že to prostě ignorovat nejde. 

To si totiž dáte docela jednoduchý úkol..Je pondělí odpoledne, cournu se po městě, skočím do banky, koupím si rtěnku a mrknu do oblíbených obchůdků, jestli mi tam něco nepadne do oka. 

Prvně se vám nedaří přejít silnici jinde, než mimo vyznačený přechod pro chodce... Tolik jezdí aut, že přebíhat mezi nimi by se rovnalo sebevraždě, a to i v jindy poměrně klidných uličkách, a tak prostě zatnete zuby a absolvujete těch 30m k semaforem řízenému přechodu a 30m zpět k místu, kde jste se původně chtěli vylodit. 60m, co to je! Jenže to bych to nesměla být já, skoupá na každý krok...takže se konejším tím, že pohyb je zdravý a správný a snažím se naopak touto skutečností, že jsem nucená chodit, rozveselit. Moc mi to nejde, sama sobě jsem se nějak nalhávat asi dostatečně nenaučila, navíc je zima, poprchává ... Zase si nadávám, že myslím příliš negativně. Když uvidím dveře oblíbeného obchůdku, hned se mi začne na tváři objevovat úsměv - asi na pikosekundu, než v prosklení dveří vidím, že uvnitř se odehrává hotové harakiri! Já snad zažívám komunismus, o frontách mi pořád vypráví pamětníci tohoto režimu, ale to asi nechoděj v současný době na nákupy. U kasy fronta obtočená jak had kolem regálů a lidí, že by mezi nimi nepropadl špendlík. A přesto někde najdu kus odvahy, s obtížemi otevřu dveře, uzmu košík a jdu se tlačit také. U třetího regálu je mi jasné, že to byl hodně, ale opravdu hodně špatný nápad. Rozčilujou mě děti, co se mi motaj pod nohy i paňmámy a paňtátové, co mě strkají od regálů a šťouchají do mě košíkama. Nejdřív zrudnu, pak zbělám a ve chvíli, kdy mám pocit, že začnu štěkat se stane zázrak a kolem mě se utvoří relativní prostor. Pohybuji se už jen v bezpečných zónách, žádné úzké uličky nepřichází v úvahu, ale přece jen něco nakoupím a poslední část krámku si dávám už ve frontě na kasu, takže mě to čekání ani výrazně neobtěžuje. Něco málo jsem ulovila z vánočních dárků, tak z toho mám radost. Krám mě vyplivne na ulici pod tlakem jak zkarbovaný šampus špunt, ale je to docela příjemnej a úlevnej pocit. 

K mému překvapení se v jiném obchodě s botama a kabelkama tolik lidí nepochybuje, takže mám v úmyslu koupit si tam vánoční dárek pro sebe v podobě nové kabelky. Jenže kabelky jsou vycpané nesmyslným množstvím papírů a papírků, právě z těch bot, a abych se mohla podívat, jak vypadá kabelka zevnitř, kolik má kapsiček a jestli je pro mé potřeby použitelná, musela bych její obsah vysypat jedině na zablácenou zem ve stylu tříletého dítěte, které vysypává uprostřed pokoje kostky z krabice, a pak to jak maniak sbírat zpět - špinavé..nebo nevím, jakým stylem se dá kabelka nakoupit. Takže se u první kabelky otáčím a odcházím, holt má sestra smůlu a dárek pro mě si bude muset koupit sama, jestli mě bude chtít obdarovat :-)

Pak zamířím do České spořitelny, vložit peníze na účet. Minule jsem zjistila, že po mě spořitelna chce peníze za to, když se rozhodnu být nenáročná a vložím si peníze na svůj účet pomocí bankomatu. Abych za to nemusela platit, musím otravovat ženskou na přepážce. Uvažování spořitelny opravdu nechápu, poslední dobou čím dál víc. Nejsem u ní dlouho a s takovou asi ani nebudu, když vidím, kolik lidí sedí a žmoulá lísteček z vyvolávacího systému v ruce, mám chvíli tendence přece jen skočit k 5 metrů vzdálenému bankomatu a peníze tam vložit, ale pak si uvědomím, že o to asi ČS zrovna jde, abych vyměkla a radši platila ... takže mě nedostanou. K mému úžasu moje číslo systém vylosuje asi po třech minutách, k velké nelibosti sedících a naštvaných lidí - holt asi potřebují jiný prodkut, než já. Takže jdu na pokladnu, oznámím, že si jdu vkládat peníze na účet, porejpnu si, jakže je to s tím poplatkem, ale protože vím, že paní za pokladnou za tohle fakt nemůže, snažím se být milá a usměvavá. Asi je to pro ni šok, když si vezmu ty mračící se ksichtíky na čekačce, když se někdo snaží usmívat, takže zkroutí pusu, chvíli dumám, co že to má být za výraz a pak si uvědomím, že se na mě taky snažila pousmát. A chudince jí to fakt moc nejde, což mě pobavilo natolik, že jsem roztáhla pusu v širokém úsměvu od ucha k uchu. Paní pokladní mimoděk vytřeštila oči, nakrabatila čelo, ukázala ve snaze o úsměv obě řady zubů a požádala mě o podpis potvrzení o vložení peněz. Musím uznat, že mi zvedla náladu, je hezké vidět, že se někdo snaží, často se i u takovýchto služeb setkávám s kyselými výrazy .. nejvíc vidět je to u pokladních v marketech, já se jim na jednu stranu nedivím, na druhou stranu - jako zákazník rozhodně víc ocením usměvavé lidi, než ten opak.

Poslední zastávka je drogerie pro rtěnku. Ještě pořád mám poukázku od manžela, tak ji alespoň uplatním a vyčerpám zase část peněz. Vybírám asi půl hodiny, pořád ne a ne trefit odstín, když už se mi na testrech nějaký líbí zjistím, že jsou rtěnky přeházené a odstíny nad testry neodpovídají, takže vyndavám každou rtěnku zvlášť a šmíruji ze spodu číslo odstínu.. ve změti se kolem motá asi tak kvantliarda nákupuchtivých lidí, kteří nesmyslně zboží berou, prohlíží, očuchávají a pak ho vracejí tam, odkud ho nevzali... Pak v tom nemá být bordel! Do toho tam nešťastně pobíhá jedna zaměstnankyně a snaží se tento chaos korigovat a vracet věci na svá místa... jedna se potí na kase s 10 metrovou frontou a jedna do toho pobíhá s mopem, a snaží se likvidovat tu blátivou spoušť z bot zákazníků. Vivat, slááva! Rtěnku jsem našla a jdu na kasu, vystojím si frontu a při tom čekání mi trkne, že do této drogerie vlastním i jakousi klubovou kartu, na kterou se za každý nákup mají načítat body.. jsem naštvaná, že minule jsem tu kupovala pro Míšánka z ústavu za mou rodinu elektrický zubní kartáček, což bylo jeho přání ze Stromu splněných přání, a opět jsem zapomněla kartu předložit k načtení bodů...k čemu ji pak mám? Peněženku mám plnou karet..Tesco, Yves Rocher, Cinestar, Shell, DM, Mountfield, Ikea, Dr.Max, Baťa ... a spousta dalších, většinou mi sou k  ničemu, i když z Tesca mi občas přijde nějaký kupón, který pak ale zapomenu uplatnit a buď propadne, nebo ho ztratím.. Začnu tedy lovit klubovou kartičku drogerie a jsem na sebe fakt pyšná, že ji najdu a body za rtěnku na ni načtu.

Až druhý den ráno si uvědomím, že jsem jaksi zapomněla uplatnit tu dárkovou poukázku od manžela a zaplatila hotově... 

Už delší dobu mě nevyvádí z údivu otázka Proměn. Ke kadeřnici vyrazím posledních pár let s frekvencí cca 1x za 2 roky a moc dobře vím proč. Typla bych to na začátek 21. století, kdy vypukla kadeřnická epidemie a řeklo se, že když se odchází od kadeřnice, musí to být vidět. Hodně.. z dálky.. hlavně vidět!. Jedno, jestli to respektuje přání zakáznic, jedno, jestli to respektuje jejich  vizuální možnosti, prostě to musí být vidět!

Na TV Barrandov běží každý všední den v odpoledních hodinách pořad Ostříháno. A protože to zrovna krásně vychází, že přijedu z práce a zasednu u stolu s něčím k snědku, dobře 2x do týdne mám tu "čest" pořad shlédnout.

Jako všude i zde jsou vyjímky. Vyjímky, které udělají hezkou decentní proměnu, která podrtrhuje krásu účastnic a nesnaží se vykřičet do světa, že proběhla proměna. A tyto výjimky jsou pak ostatními kadeřníky většinou pěkne strhány.. pořád jen slyším - nooo, udělal bych to jinak, výrazněji, větší zásah, takhle to nebyla skoro žádná změna. Mám chuť získat nadpřirozené schopnosti, proskočit obrazovkou televize a dotyčným proplesknout pusu s heslem: "Když už máš tu  moc držet nůžky v ruce, tak nechť se ti k tomu probere i mozek!".

V pořadu Ostříháno se tedy zaměřují hlavně na účes - vlasy, následuje make-up a pak vyberou i oblečení. Zajímalo by mě, jestli si to oblečení alespoň ty nebožačky můžou nechat, když často přijdou o většinu vlasů na hlavě - jako kompenzaci. 

Takže mantra pro kadeřníky je jasná, takové kadeřnické desatero:

1) Hodně stříhat - čím kratší, tím víc Adidas!

2) Hodně prostříhat - čím méně vlasů, tím lépe, sice bude vypadat jak oškubaná slepice kdykoliv bude mít hlavu vystavenou víc jak hodinku povětrnostním vlivům, ale to neva..bude se to líp foukat..

3) Hodně barev.. hodně tam slýchám heslo "tón v tónu".. a hned za tím: "Tón v tónu a nějakej výraznější prvek, ať to trochu voživíme.."

4) ..Tady už mě nic nenapadá, takže je to takové kadeřnické trojtero, ono to stačí...

Samozřejmě se nejedná zdaleka jen o pořad Ostříháno, a ruku na srdce, zrovna tento slouží k těm slušnějším, ono projít proměny některých rádoby salónů, tak mám materiálu, že si můžu na to téma založit speciální stránku, ale pro ukázku jsem u Ostříháno vybrala některé své favority z druhého konce tabulky. Fotky jsem si dovolila vzít screenem přímo ze stránek TV Barrandov, pořad Ostříháno..

Ano, tady máme krásný příklad ..to by mohl být také bod č. 4) Asymetrický střih je šik! Z takové pěkné paní vzniklo tak nepovedené kuře.. Ještě že měla před proměnou docela krátké vlasy, snad jí brzo dorostou. Paní je sama o sobě pěkná ženská, jen ten střih a to voživeníčko jí to pokazilo. 

Přijde mi, že se slečna na fotce před proměnou tváří poněkud zoufale... asi tušila, co jí čeká. A po proměně pěkně naštvaně. A vůbec se jí nedivím. Nemůžu to ani komentovat, bylo by to deset sprostých slov v řadě..wtf co? Proč? Nechápu.. To jí kus hlavy vyholili a naplácali růžovou? I ten makeup.. ty vo... ne..nemůžu to komentovat. Jestli mě někdo někdy osloví o proměnu, vytrhnu si z hlavy pořádný chumáč vlasů a s křikem uteču! 

Jo, to dělaj také často, před dají slečnu v culíku, co šla zrovna asi někam na plavání, takže ani nevíme, jaké vlasy měla, ale ve výsledku je to jedno, protože určitě to nemohlo být horší než to, co na hlavně má nyní... A máme to tu zase. Hlavně asymetrický..kus nejlépe vyholíme.. Voživíme to červenou, prostřiháme na pět a půl vlasu, uděláme špičky, to není, že bych neuměla stříhat, to je prostě jen děsně in tenhle oškubanej trend.. a tradáááá... je to SAMICE!..Néé..samice ne.. Je to REBEL! 

"Já nemám lidi rád!"

Tak tuhle větu slýchám v práci od jednoho kolegy pořád. A nutno říct, že to sice nechci takto paušalizovat, ale musím se s jeho názorem ztotožnit.... to co lidi předvádí posledních pár let ... to je na Chocholouška!

Nemám ráda nakupování jako takové, většinou se to snažím řešit z pohodlí domova. Leč tak nejde nakupovat vše, že. Např. potraviny. A tak jsem nucena párkrát do týdne vyrazit na nákup. Lidl mám od pracoviště asi 50m, tak to bývá jasná volba. A navíc mám Lidl docela ráda. Jen tam nesmím chodit v pondělí nebo ve čtvrtek - to totiž mívají akce. Ale akce jsou alespoň opravdu akcema, ne takové ty pseudoakce, co často vídám v jiných nákupákách (radši nejmenovat, nerada bych měla problémy ;-)).  To kolikrát v pondělí a ve čtvrtek nemůžu kolem Lidlu ani projet na parkoviště u mé práce, protože lidé šílí. Davy lidí od třičtvrtě na sedm čekají a strkají se přede dveřmi, aby hlavně oni tam byli první a mohli koupit ..kdovíco.

Vždycky se běžím podívat na jejich webové stránky, cože to tam zrovna dnes rozdávají zadarmo, to jinak není možný, že tolik lidí schání zrovna to, co nabízí. Ale je to tak! S železnou pravidelností. Samozřejmě mají výhodu důchodci, kteří nemusí do práce, už začínám chápat, proč jsem se kolikrát nevešla do školního autobusu ráno v 7, který svážel školáky z vesnic do škol do města. Byl plný důchodců. A to je jasný - důchodci jeli na akce. Takže těmto dnům se raději vyhýbám, na druhou stranu ono většinou stejně zjistíte, že normálně byste toto nepořídili, nebo ne zrovna v tomto designu, ale na místě jste podlehli tomu davovému šílenství a když byl v regálu poslední kousek, prostě musel být váš!

Nechodím potraviny nakupovat ani v pátek odpoledne - po práci. To lidi nakupují na víkend, a každý pátek to vypadá, že následující týdny a měsíce vypukne strašný hladomor, embargo na potraviny nebo kdovíco, protože mi neříkejte, že ty narvané košíky sní průměrná rodina za víkend, případně za týden? To musí být panečku zásoby! :-D Jen to tomu počtu lidí v obchodech neodpovídá, že by se tolik skladovalo doma, spíš se tolik mrhá jídlem. Článků na toto téma najdete asi kvantiliardu, ale stručně to popsal např. Pavel Havlíček na svém blogu: pavelhavlicek.blogspot.cz/2013/05/kolik-jidla-skonci-v-kosi.html . Cituji: "Ve Velké Británii jedna domácnost utratí zhruba 15 000 Kč ročně za jídlo, které skončí v popelnici. U nás to bude o trochu míň, ale i tak je to celkem významná položka. V EU se ročně vyhodí 90+ milionů tun potravin a to se do tohohle čísla nepočítá odpad, který vzniká přímo v zemědělství. Největší podíl na odpadu mají přitom překvapivě domácnosti. Mezi hlavní důvody takového plýtvání patří hlavně nízké povědomí o problematice a neznalost ekonomických dopadů, dále pak neznalost - správné rozlišování data spotřeby a minimální trvanlivosti, špatné skladování a pocit, že musíme mít pořád raději víc, než míň."

A snažím se obchodům vyhýbat i před svátky ... měsíc před Velikonoci, měsíc před Vánoci ... snažím se jim vyhýbat vlastně každý všední den v odpoledních hodinách, byť nejhorší to bývá v pátek. Snažím se jim vyhýbat už i dopoledne, přestože jsem vždy měla falešný pocit, že dopoledne jsou lidi v práci a nebude tam nikdo, ale víto co? Není to tak, prostě těch lidí je tam v kteroukoliv hodinu pořád strašně moc. 

Vím, to mi na nákupy moc volných chvil nezbývá...

Nejlepší nákupy jsou od 21:00 a vejš např. v Tescu, to jsou zatím hodiny, kam se davy lidí nedostávají, asi je na většinu už pozdě a chtějí mít po tom dni po bojích v obchodech již trochu zaslouženého klidu.  Takže to vyrazím já a konečně mám klid na to projít se mezi regály, promyslet, co koupím nebo ne, vybrat, přebrat, očuchat...

Ale jak říkám, nejblíž mám Lidl a tak dojdu tam a prostě se na chvíli hodím do Stand-by režimu, profrčím ke známým místům, posbírám co chci, polovinu věci zapomenu, koupím pár zbytečností a frrr pryč. 

Jenže ne vždy dokážu stand-by zaktivovat. Dnes jsem po práci šla na nákup také. Je pondělí. Půl šesté. Parkuji notný kus od vstupních dvěří. Nemám to ráda, raději dvakrát objedu kolem obchodu, jen abych nestála příliš daleko, ale tady mi v cestě stojí přechod pro chodce přímo proti vchodu a davy nákupuchtivých lidí se valí s tím jasným falešným pocitem o absolutní přednosti chodce na přechodu, takže auto nechají před přechodem stát do té doby, dokud se nezačne tlačit, že projede, protože ten štrůdl lidí je nekonečný. Pár lidí vám vynadá, pár protočí oči v sloup, zaslechnu i cosi o tom: "No jo, má audinu, tak si myslí, že může všechno!" Chce se mi křičet - ty hňupe, já za to auto nedala ani to, co ty necháš za půl roku v tomhle obchodě, to není o značce, já prostě nepřišla před ten přechod zaparkovat!

Nic, vydejchám to.. můžu si za to sama, když jedu v pondělí na nákup. Takže situaci s přechodem nechci opakovat a radši zastavím na prvním volném místě daleko od vstupních dveří.

Záležitost č. 2 - vzít si vozík/košík.

Himlhergotpráce ... proč není volný průchod k nákupním vozíkům? Proč ze třech lajn vozíků stojí na jednu lajnu fronta lidí a další dvě lajny jsou obsazené postarší paní, která si tam vyskládává věci z košíku do tašky? Proč nepopojde kus dál nebo si to nenaskládá už v obchodě? Proč tam asi mají ty velké parapety? Píšu si poznámku - vyřídit v obchodě, že mají na parapety červeným velkým písmem napsat - zde naskládej svůj nákup do tašek, prostor před vozíky ponech volný! 

No nic, mám svůj vozík, teď už bude lépe - jsem vevnitř.

Takže - pečivo. Pfff...když vidím těch lidí uvědomuju si, že pečivo vlastně tak nutně nepotřebuji... Při prodírání se davem u pečiva jsem objevila skulinku a uzmula jeden minichleba na konci regálu Zasloužím si sice opovržlivé obličeje, za to prostrčení ruky mezi dvě dámy, co tam ošahávají chleby, jestli některý není měkčí nebo větší, ale to přežiju. No, podle jejich pohledu jsem právě uzmula ten největší a nejměkčí minichleba, jaký kdy svět viděl a ony na něj měly výsnostné právo, neb tam stojej dobře 5 minut....Ujíždím pryč, pytlík si radši vezmu u ovoce :-)

Tam stojí pán a obírá hroznové víno. Chvilku chci být znechucená, proč jako otrhává ty změklejší kuličky, proč prostě po jednom nesáhne a nekoupí si ho. No, budiž, přebírá nahnilé, proč by za to platil, má recht, není důvod být znechucen. Takže otrhá 10 kuliček z hroznového vína...A strčí ho zpátky! Beru zpět, jsem znechucená! To je od něj "milé", že jim to tu přebírá, asi hodně koukal na TV Nova a na jejich Potravinového inspektora, ale proč proboha musí ochmatat každý kus hroznového vína, který v tomto obchodě je?! V ten moment se na mě dotyčný pán podíval, myslel, že si chci koupit hroznové víno, tak mě upozornil, které už jsou přebrané - že mám vzít. V tom momentu jsem nevymyslela nic lepšího, než že koukám na Kaki kurmu, která je hned u vína. Takže jsem po jedné sáhla a ujela. Byla za 9,90 a mám ji ráda, tak to nebyla taková prohra :D

Už nemám na nákupy moc náladu, vlastně už si ani nevybavuji, proč jsem sem přišla, hodím do košíku po cestě ještě krásně vonící tymián v květináči, kterej se na mě smál už z dálky a sýr - no na ten uzmutý minichleba - a jedu na kasu. 

O tom nemá cenu psát, lidi by vás ušlapali, když se ozve: "Jděte si na trojku!". Cpou se vám na záda a vykládají za vámi nákup, který ještě nemáte vyložený ani vy, jako by tím, šmarjánoho, mohli něco uchvátat. S železnou pravidelností říkám s úsměvem na rtech těm za mnou: "Nechvátejte, stejně neodejdete dřív, než já! A já to neuchvátám, když je přede mnou ještě člověk!" :-)

Zaplatím a jsem ráda, že jsem venku.. chvilku počkám, abych mohla vrátit prázdný košík, protože tam zrovna paní vykládá nákup do tašky a blokuje tak nás ostatní, ale co.. mám to za pár...

A pak při výjezdu z parkoviště hledím na všechny strany, korutím hlavou, abych někoho nesejmula, když mi vyleze mezi auty pod kola, nebo aby někdo nesejmul mě, když projíždím okolo. Že lidé neznají pravidlo pravé ruky, které u obchoďáku platí skoro vždy, na to jsem si už zvykla a prostě raději koukám, jestli se dotyčný bude mít k zastavení. Řešení s pojišťovnou není nic, co bych musela absolvovat častěji, než je opravdu nutné. Ale co mi dneska předvedla jedna dáma, na to si zvykám hůře. Protože když si blondýna usmyslí, že to střihne zkratkou přes zrovna prázdná parkovací místa a vyletí vám do cesty, na to se asi zvyknout nedá. A barva vlasů za to nemůže, a to do blondýn reju ráda, protože blondýnu mám za sestru. Vím, že toto chování není specifické ani pro pohlaví, ani pro barvu vlasů ani pro náboženské vyznání. To je specifické pro jeden druh - lidi.

Vlastně na něco jsem zapomněla - po cestě jsem stáhla z regálu ještě lahev vína, protože si ji po svém dnešním výkonu fakt zasloužím a do svého mozku jednou pro vždy vštěpuji černým fixem informaci: "V pondělí na nákupy NE!"

_________________________________________________________________

foto ihned.cz 

Protože jsem domácí typ, který se pořád v něčem vrtá a šťourá, ať je to v záhonku, v motoru nebo v maltě ... a protože jsem zároveň kancelářská persóna, co musí tu tam podepisovat smlouvy více či méně důležité ...a protože se tyto dvě záležitosti neslučují v režimu "ať nějak vypadají i mé nehty", byla jsem nucena s tím něco dělat.

A vlastně také proto, že jsem se vdávala a chtěla krásné nehty a bála se riskovat před svatbou, zašla jsem už v únoru tohoto roku na nehty do nehtového studia. A protože mám pro strach uděláno, přečetla si pár diskuzí a recenzí, vybrala jsem pro mě cestu nejmenšího zla a šla do vietnamského nehtového studia. Za 1) v té době nabízeli akrylové nehty za 200, tak proč za to někde platit xy, když nejsem přesvědčená o tom, že skutečně bude rozdíl v použitém materiálu - ta naše povaha česká je na to naopak horší, vietnamec alespoň přizná, že je to stejně šmejd a dá to za levno. Čech nakoupí za levno, prodá za draho a ještě se bude plácat po ramenou, že není žádnej vietnamec a nemá žádné šmejdy ... no dobrá, vyjímka potvrzuje pravidlo, ale co jsem se setkala, jsme přesvědčená, že u spousty obchodníků na jednání, jaké popisuji výše, narazíte. 

Šla jsem již v únoru a to proto, kdyby mi to nesedlo, nebo se nehty nelíbily, abych měla do srpna čas na nápravu a regeneraci nehtů :) 

Moje představa o nehtech byla asi taková:

Coby naprostá nehtová panna jsem sice měla informace načtené, ale stejně jsem nevěděla, co se bude dít. Chtěla jsem nějaké pěkné čisté prosté nehty, nejlépe francouzskou manikůru a nehty krátké. Ve studiu mají asi kvantiliardu nehtů na ukázku, ale nikde jsem žádný blok s jednobarevnýma nebo jednoduchýma nehtama nenašla.. Nehtař výrazu "francie" bez problému rozuměl a pustil se do díla. Na nehty mi nalepil typ a zeptal se na požadovanou délku. Krátké... Překvapeně povytáhl obočí a uštípl kus typu a zeptal se mě, jestli tak.. nehet byl tak 6mm nad bříškem prstu.. "Ne, krátké!" ... Nesměle odstřihl dva milimetry... "Ještě trochu kratší, však oni povyrostou!" Nesměle odstřihl další dva milimetry... No dobrá, ať to tak nechá, to je v pořádku.

Zvedla jsem hlavu a uviděla překvapené pohledy všech. Ježišmarjá, nejsem v nějakém studiu speciálně zaměřeném na dlouhé drapáky a nedělám tu nějaké faux pass?? 

K vedlejšímu stolečku se posadila slečna, která tu očividně nebyla poprvé. Nehty měla šíleně odrostlé. Staré nehty. Zdobené růžovými flitry a černými kytičkami. Když jí začal nehtař brousit starý akryl, upozornila ho, aby jí koukal nechat dýlku. Tfůůůj... Už tak to byl megamazec, nehty tak centimetr a půl nad bříško prstů. No možná se živí jako domina a děsí chlapy svými nehty, že jim vyškrábe oči.. při pilování prohlížela ukázky nehtů. Chce nějaké modré, ale hodně modré, hodně výrazné! Ne to není dost výrazné, něco výraznější, ještě výraznější! - Jasný, ta to asi nebude mít na běžný nošení, kdo by si dobrovolně udělal nehty, co září půl kilometru daleko a řvou - jsem uměléééj, koukéééj, jsem uměléééj a hnusééj!

Jinak kdo neví, jaká krása je odrostlej umělej nehet, mrkne na tuto fotku..pak si může ještě přimyslet flitry a kytičky...

Zjistila jsem, že se s mými nehty nic neděje, koukla jsem  po nehtařovi a ten mi nesměle naznačoval, ať si vyberu, jaké nehty chci. Povídám - no francii! A on  - no ale jakou? "Pardon, jak jakou? Prostě normální francie, jen bílá špička!"

Začal něco v rodném jazyku říkat kolegovi u vedlejšího stolku, chvilku vášnivě debatovali a pak se mě kolega zeptal, jestli pravdu chci jen čistou francii a ukázal prstem na plakát za mnou, kde na jedné z fotek byla klasická francouzská manikůra. Potvrdila jsem, že ano. Nehtař udělal jeden nehet a zeptal se, jestli vážně takto. Odkývala jsem to. Udělal všechny nehty, a zeptal se, co na ně chci namalovat. Řekla jsem, že nic. Otočil se na kolegu a ten se mě zeptal, jestli tam nechci něco nazdobit. Řekla jsem že ne. Byla jsem už pěkne naštvaná, připadala jsem si jak Alenka v Říši divů..co se jim sakra pořád nezdá?! Zaplatila jsem, dala diškréc a než jsem odešla, zaslechla jsem objednávku slečny, co šla po mě: "Tyhle růžový a máte kamínky? A dlouhý jo, díky!"

No nebudu to už protahovat, nehtové studio jsem navštívila ještě asi 8x a vždy jsem byla jediná, kdo chtěl nenápadné a kratší nehty - buď francouzskou manikůru nebo tělový jednobarevný lak. Po čase mi došlo, že ne ti vietmanci jsou blázni, ale za exota mě opravdu mají, když jim tam chodí slečny a paní, co chtějí vykřičet do světa, že mají umělé nehty a tak si vesele (většinou celý měsíc) nosí syté neonové flitrové zdobené barvičky na přespříšerně dlouhých drapákách.

Stačí do googlu zadat do vyhledávače kouzelnou formuli "umělé nehty" a naservíruje vám tu příšernost přímo pod nos.

Jsou tam i hezké nehty i extrémy, ale nejčastější zdobení nehtů odpovídá asi tomuto:

Tak ano, ještě to není tak hrozné, i když nikdy nepochopím, proč se jeden až dva nehty dělají úplně jiné? To je jako že si nositelka nemohla rozmyslet, které chce zdobení, tak to nakombinovala? Tuhle si jedna nechávala každý prst jinou flitrovou barvou..modrá, zelená, růžová, žlutá, oranžová.. a nebyla to lesbička, aby tím symbolizovala, že je volná a ke všemu svolná ...:-D

Pak ta zprzněná francie, za co, pane bože, za co...

Proč je tak oblíbený ten příšerný proužek na hranici bílé a průhledné barvy? Copak nositelky nevidí, že ze vzdálenosti větší jak 1 metr to vypadá, že mají za nehty fakt ošklivý proužek špíny? U žluté pak, jako že se zrovna rejpaly v uchu a u červeného proužku jich lituji, že si fákt ošklivě zatrhly nehet.

A ty šikmo malované pseudo francie, které na mě vyzvrací google po zadání hesla "francouzská manikůra".. co k tomu říct - nikdy to nebylo, není a nikdy to nebude hezké. Tečka. 

Nejsou pořád přece jen hezčí ruce, které vypadají takto?

_______________________________________________________________________________

Všechny obrázky nalezené na www.google.com po zadání příslušného požadavku do vyhledávače. 

Není to tak dávno, co jsem se spíš omylem dostala k webu Protivné blondýny. A protože Protivná blondýna píše podle mě velmi pěkné a poučné články, v posledních dnech jsem jich většinu přečetla. Šla jsem nelogicky od konce k začátku, tedy od posledních článků k těm prvním. Vesměs s nimi souhlasím, někdy neleze nesouhlasit, někdy mi Blondýna mluví přímo z duše a někdy jen němě zírám, co to zase vyčmuchala. Ale dostala jsem se k článku z roku 2011 ... Přesně 3 dny před Vánoci PB publikovala článek o tipech na vánoční dárky nalezených na webu ženy.cz (nyní proženy.cz). Spíše se jedná sdělení, že to co vypadá jako typy redaktorek je parchsporté obchodní sdělení, mě spíš zaskočil závěr článku, který si dovolím citovat:

"Jediné, co mě utěšuje, je to, že můj partner podobné články nečte. A že už dávno pochopil, že nový vysavač, mikrovlnka, mixér nebo papiňák NENÍ vánoční dárek pro ženy, ale nezbytné vybavení domácnosti. A že pokud někdy v životě najdu něco podobného pod vánočním stromkem, bude on nadosmrti ode mně dostávat žárovky a sáčky do vysavače.  

Pochopila jsem. JSEM DIVNÁ. Roky do svého muže vtloukám, že mám ráda promyšlené a praktické dárky, ne nějakou blbost, kterou koupí každej druhej Lojza, jako parfém, drahou značkovou kosmetiku, šperky, nebo něco jiného s přívlastekm "luxusní a drahý". Že chci vidět, že o tom přemýšlel, že ví, co chci. Až třetí rok po té, co jsem se k němu nastěhovala, jsem dostala nový vysavač. To byl první dárek, z kterého jsem měla opravdu upřímnou ohromnou radost. On ten starý fungoval, ne že ne, ale byl už starý, hůř sál... Myslela jsem, že se zblázním radostí, když jsem viděla krabici metr na metr a nebyl v ní schovaný obří plyšák! :-D Další roky jsem pak dostávala spíš ty praktické dárky, jako šicí stroj, který sem sice také nepotřebovala, ale chtěla jsem to zkusit a takovou věc doma mít - to se hodí, nebo různé mixéry do kuchyně, od tchána jsem si přála lis na brambory - struhadlo stačí, ale lis je lis, od rodičů jsme si přáli nové helmy na moto nebo akuvrtačku, také vše, bez čeho se dá žít, ale když to máte, je to lepší a je to radost :) A tak bych mohla napsat dlooouhatánský seznam. 

Včera jsem měla narozeniny. Líbilo se mi, když můj muž přišel, předal mi dar a později vysvětloval: "No, není to tak lehký něco ti koupit, protože řezané kytky nechceš, těch je ti pak líto, že se musej brzo vyhodit. O sladké nestojíš, o šperky nestojíš, prsteny nosíš jen snubní a zásnubní a ostatní střídáš k oblečení a vyrábíš si sama, tak to nemůžu přece někde koupit, parfém máš a jinej používat taky nebudeš, kosmetiku máš svojí oblíbenou a kupuješ si ji průběžně, moc dobře si pamatuju, jak ti otec daroval tu děsně drahou řasenku a ty jsi říkala, že to byla pěkná blbost, že stejně značku měnit nebudeš. Tak jsem prudil tvojí ségru, ať mi kouká poradit co tedy, a nakonec jsme dospěli k tomu, že nelíp udělám s tímto no."

Dostala jsem od něj dárkovou poukázku do prodejny, kde kupuji kosmetiku. Dojal mě. Postupem času po našem seznámení jsem pochopila, že chlapi jsou z Marsu a ženské z Venuše, že když něco chci, musím to narovinu říct - jak říká i PB. Hra u nás spočívala v tom, že nikdy jsem nedostala hned to, o co jsem si řekla, ale něco jiného. Sestra si dokonce vede záznamy, kdy o co projevím zájem, aby pak měla typ na dárek. Můj muž taky, jenomže často zapomene, kam ten záznam uložil. Dojal mě tím, že si už tak krásně a přesně pamatuje, které dárky pro mě nejsou a že je vidět, že nad nimi skutečně přemýšlí. Sice si datum mých narozenin zapamatoval až po 7 letech vztahu a to věřím, že ještě 3x zapomene .. a už má zafixované ty jasné fráze, co ano a co ne. 

Spousta holek říká, že by je urazilo, kdyby dostaly vysavač, mixér nebo horkovarnou konvici. A já pořád, pořád nechápu proč? CO je špatného na praktických dárkách? Sama se snažím dávat dárky praktické, takové ty, co si druzí nekoupí sami s heslem "to staré stačí", ale víte, že by chtěli nové nebo jiné. 

Jo, je s tím víc práce a přemýšlení, než dojít do parfumerie a něco pořídit. Ono u mě to bude také tím, že si nesednu na prdel jen proto, že mi někdo dá parfém Ralpha Laurena, proto nepředpokládám, že by z toho byl odvařený někdo jiný, byť to sám normálně nepoužívá/nevyužívá. Takže asi jsem divná, jsem ráda, že je nás divnejch víc a že už i okolí pochopilo, že když nevím, co bych si přála k Vánocům sama pro sebe, tak myslím tu horkovzdušnou pistoli, po které toužil můj muž opravdu vážně, protože z ní budu mít rozhodně větší radost, než z další sady bílého zlata, která skončí na dně šuplíku. 

Dneska vyšel pěkný článek na Novinkách. Novinky podle mě mají většinou informační hodnotu nula nula prd, přesto však článek týkající se metody zipu na silnicích kvituji s povděkem, i když, podívám-li se na komentáře, je mi jasné, že kdo to nechápal dosud, těžko to kdy pochopí.

Odkaz na článek zde: https://www.novinky.cz/domaci/318290-nesvar-ceskych-ridicu-nezipuji-a-stoji-jako-ovce-v-kolone.html

Stačil by již titulek: Nešvar českých řidičů: nezipují a stojí jako ovce v koloně. Víc opravdu netřeba dodávat, článek je však doplněn o názorné video a popis. Stejně málo platný. Komentář, který sice dostal nejvíce negativních hodnocení (ne však zdaleka tolik, aby se dalo říci, že je tento názor vyjímečný) zní:

"Tento předpis je nedomyšlený a označený špatně. Značka jasně ukazuje, že jeden pruh je přímý, tedy přednostní. Pokud by to měl být "zip" musely by na značce být oba pruhy rovnocené, tedy zleva i zprava se spojovat DOPROSTŘED do jednoho pruhu. Pak by to bylo jasné jako facka."

Opravdu? 

Opravdu potřebujeme lepší a domyšlenější značku? Opravdu je tuto tak těžké pochopit? A kde jsi se, drahý čtenáři novinek, dočetl, že přímý pruh je přednostní? A jak jsi se vlastně srovnal třeba s touto značkou? 

Protože ta je podle mě ještě daleko hůře pochopitelná, jak z ní má tak bystrý člověk, jako ty, pochopit, že se jedná o zákaz vjezdu? Není to nějakej dost divne značenej kruhovej objezd? :-D

Další komentář mě taky dostal, alespoň, že mívají spíš minusové hodnocení:

"Nemůžu si pomoct, ale já vidím zipování především jako předbíhání těch, kterým se nechce vystát si frontu. Když jedou auta za sebou rovně v řadě, je to rychlejší, než když do řady vjíždí auta ze strany.Pro předbíhače je samozřejmě rychlejší, když si vynutí zip, zatímco ti druzí stojí poctivě v pořadí, jak přijeli a čekají, až nejdřív projedou ti, co přijeli dřív."

Ano, prosím, jistě. Předpisy a pravidla silničního provozu dodržují jen hajzové vychcaní, předjížděči. Vy ostatní, slušní, jste na tom akorát bytí. Nepochopíte, že opravu není rychlejší řadit se 3 kilometry předem a jet tak v jednom pruhu 5 km místo 2 ..a ne a ne a ne, vy jste se holt rozhodli, že zip je zlý a ošklivý.

Dosvědčuje to i další komentář, tentokrát "óbr vědecký". Jména komentátorů záměrně neuvádím, je mi trochu stydno i za ně:

"Pravidlo zipování umožní stát a naplnit dva pruhy čímž doprava kolabuje na delší čas protože jeden pruh musí pobrat dva pruhy a v praxi to znamená dvojnásobný čas ,pokud se řidiči zipují ve velkém předstihu vznikne pouze jedna kolona která se umí pohybovat dvakrát rychleji než ucpané dva pruhy ,jednoduchá logika. Na dálnici je praxe že se umí předjíždět i z odstavného pruhu a to je panečku oboustranný zip :-)"

Chtěla bych mít pána s touto logikou doma, to bych se asi nenudila, při jeho logických dedukcích :-D

Zkrátka zip byl, je a navždy bude pro české řidiče něco nepochopitelného, a i když ho většina lidí nakonec jednou pochopí a bude dodržovat, vsadím se, že zrovna já při metodě zip narazím na někoho takového, jehož komentář jsem zde citovala, a za prosté zazipování dostanu po ústech, zip nezip!

Každý den se na mě z rádia, z novin a z článků na internetu valí zpráva o jedinečné výhře 400 000 000 Kč nějakého šťastlive z Chrudimi ve Sportce. Každý den mě to pak při cestě autem z práce nebo do práce nutí k zamyšlení a zasnění se, co bych asi tak dělala, kdybych takovou sumu vyhrála. Nebo menší sumu. 

A tak jsem včera po práci přijela na návštěvu k mé rodině a zjistila, že v tom nejsem sama, že zrovna tak uvažuje i má sestra a jistě i dalších xy lidí. Tak jsme seděly v kuchyni, mamka kolem poletovala a já se sestrou si sdělovaly své plány do budoucna "Co udělám, když vyhraju větší sumu". Realitvně jsme se i shodly na tom, co s penězi :-) 

1) Postavit dům

2) Podělit nejbližší rodinu (postavit nebo zrekonstruovat domy..)

a pak bylo místo pro - investovat nejlépe do nemovitostí a zajistit si příjem na stáří a pro strýčka příhodu, a pro - věnovat peníze na dobročinné účely. V tomto ohledu jsme se v názorech se sestrou mírně lišily, protože zatímco ona je větší spekulativec a investovala by asi převážnou sumu, já se dušovala, že bych investovala jen do nějaké přijatelné částky, aby vznikla měsíční renta a nejvíc by mě na výhře právě bavilo to rozdávání různým útulkům a jiným institucím a osobám, které se dobrovolně bez vidiny zisku vrhají do pomoci ostatním (hlavně zvířatům). 

Následně jsme se dostaly samozřejmě i k zamyšlení, jestli by šlo sdělit (a komu), že jsem vyhrál a jaká suma by byla přijatelná a přiznatelná. Kolik asi tak rychlokamarádů bychom v tu ránu našli a kolik příživníků by nám znepříjemňovalo život s tím "tak jemu si dal(a) a mě ne?! Pro cizí rozdáváš - nějakej cizí čokl je ti přednější než rodina?!" ... A následně i k zamyšlení, jestli bychom takovou výhru vůbec unesly - myšleno psychicky. Obě jsme přesvědčené, že ano, ovšem příběhy výherců hovoří o tom, že takto si to myslel každý a že to nakonec nedopadlo.

Prý je ideální výhra do 2 mil. Kč. Takže mi moje drahá sestra oznámila, že by chtěla vyhrát jen tak 2 milionky, postavit dům a hotovo. Což mě lehce naštvalo, protože já myslím nesobecky na celou rodinu a i na ní a ona by se v pohodě spokojila jen s výhrou sama pro sebe, sestru neznaje! Takže jsem jí oznámila, že je sobec, máti se nám smála, že jsme prdlé obě a o čem to vůbec přemýšlíme a sestra si posteskla, že ještě ani nevyhrála a už dostala přitom za to vynadáno :-D

A tak jsme u základního  kámenu úrazu - škoda nad tím přemýšlet, neb důležitější pro tento moment by bylo vyhrát - a pro výhru by bylo vhodné sázet! :-D A na sázení si peněz příliš vážíme, vezmu-li v potaz, že na výhru 400 mil. Kč lidé prosázeli více jak 7,5 miliardy korun (!), je to spíš škoda peněz. Přesto jsem však sestře oznámila, že si toto její rozhodnutí zapamatuju a kdyby náhodou, dostane to vypapkat!:-D 

Jsem letní stvoření. Klidně bych 10 měsíců v roce mohla mít slunečných a teplých a pak, aby se neřeklo, 2 měsíce pěkné zasněžené zimy. Tak prosinec a leden. To jaro/podzim, které tu vládne většinu roku, mě ubíjí. Takže čekám, kdy konečně bude venku alespoň trochu dostatečná teplota, aby se tam dalo kulturně pohybovat s normálním množstvím vstev oblečení na sobě a neštval mě zmrzlý nos a promočené boty.  A že je to čekání nekonečně dlouhé. S mužem si už pár let říkáme, že musíme vymyslet nějakou aktivitu i na zimu, abychom z ní měli radost, ale pořád ne a ne na něco přijít. Takže přežíváme. A už je to tady a pociťuji to čím dál tím víc, že se dostáváme do našeho stádia stand-by režimu, kdy fungujeme pouze jako schránky a máme před sebou dlouhou dobu, než nám první krásné jarní teplé dny vdýchnou trochu života. A taky si s hrůzou uvědomuju, že celé sychravé a zimní období čekáme na to pěkné, letní, až se bude moci pracovat kolem domu a na zahradě a budovat a tvořit ... takže v zimě plánujeme, co v létě vše stihneme, v létě to pak nestihneme, a to si troufám tvrdit ani z desetiny tak, jak jsme si plánovali, čímž se dostáváme do hlubších "depresí" - a každou zimu se to nabaluje. Pak v rámci "vše to doženeme, ať alespoň přes zimu můžeme trochu odpočívat" v mínus pěti stupních nahazujeme omítku, doufáme, že motorky stihneme zazimovat ještě před prvním sněhem a jablka nám postupně namrzají a odmrzají napadaná pod stromy na rozprostřené plachtě, a čekají, až si najdeme tu půlhodinku na jejich sběr. 

Takže jsem se dostala do stádia, že vím, že takto to nejde dělat, jen nevím, jak to změnit. Sdělila jsem to manželovi. Řekl, že to takto nejde dělat, ale že neví, jak to změnit. 

A pak jsem na to přišla - nemusí to být velké změny, stačí nějaké malé, ale příjemné. Takže máme nastaveno, že nejpozději vždy 1x za 14 dní přijede manžel za mnou na byt (mám od známých pronajatý byt v místě mého pracoviště, kdyby náhodou, resp. s jednou slečnou, která tam bydlí častěji a pro mě pro příležitostné přespání vlastní pokoj). Na byt z toho důvodu, že odpočívání doma nám nějak nefunguje, vždy vidíme tu práci kolem a nedá nám to nic nedělat..A někam vyrazíme. První pokus proběhl toto úterý a musím říct, že parádní, došli jsme si na večeři, prošli krámy, manželovi nakoupili kalhoty, takže má zase tak na 4 roky vystaráno (:-D) a zakončili den kinem. Asi je 21:30 pro většinu obyvatel ČR pozdní doba, protože v Cinestaru nás touto dobou bylo na Příběhu kmotra 8 - slovy osm (!). Konečně se dalo sledovat pořádně film a nebýt rušen pokašláváním, pomlaskáváním, šustěním a jinýmy zvuky, které se v kině rozléhají, pokud je zaplněna alespoň čtvrtka sálu. A možná i to byl důvod, proč se mi líbil i film, i když byl na můj vkus přehnaně populistický a dobro bylo přehnaně dobré a zlo přehnaně zlé (no u toho zla těžko říct, jestli to bylo přehnané, ale u toho dobra bych se vsázela, až by se hory zelenaly!). 

Tak jsem zvědavá, co budeme dělat příště :-) 

Původně jsem chtěla psát o něčem jiném, kort, když se doporučení na film týkal můj předchozí vstup, ale nakonec mi to nedá ... 

1) nemám příliš času

a 2) je i druhý film aktuální téma, protože víkend byl prodloužený :)

Stihla jsem s mužem mrknout i na film GRAN TORINO - na Česko-Slovenské filmové databázi (zde: https://www.csfd.cz/film/240479-gran-torino/) má film vysoké hodnocení 90%, aktuálně 18. nejlepší a 20. nejoblíbenější film. Nenechte se databází mýlit, vysoké hodnocení vůbec nic neznamená, pokud se jedná o žánr, který nemáte rádi. Já mám psychologické filmy ráda a toto je - psychologické drama. Proto se film dostal na listinu favoritů ke shlédnutí. Často dám na doporučení přátel, kteří mají stejný vkus, jako já, ale tenotkrát jsem lovila právě podle specifického výběru na čsfd v kategorii psychologických filmů. 

Vždy po shlédnutí takovéhohle filmu si říkám, že přístě si pustím nějakou stupidní americkou komedii, oddychový film, a budu mít klid. Přestože jsem za 5 a půl hodiny vstávala, nemohla jsem usnout, pořád se mi hlavou honil děj filmu a vymýšlela jsem různé alternativy, jak by šel film ukončit, aby "nikdo nemusel umřít a nikdo dobrej nemusel trpět". Nechci říkat děj víc, než je uvedeno v popisu filmu, každopádně můžu doporučit, pokud máte raději trošku náročnější žánr, než nabídnou třeba Prci prci prcičky ;-)

90%

18. nejlepší film 20. nejoblíbenější film